Untitled-2

Dřív nebo později vám v kanceláři dojde, že jste během života vytvořili miliony slov, která si možná někdo přečetl, a že dostáváte plat, aniž byste si mohli na výsledek své práce sáhnout. Prolezlý neduhy top manažera s vjemy vstřebanými z betonu, skla a asfaltu mi kolna prken a trámů byla závanem ráje.

Vyrůstal jsem obklopen divočinou. Hlubokými lesy, v nichž vyvrácené stromy křížem kráž ležely mezi obrovitými kmeny sahajícími až k nebi. Starými sady ovocných stromů jimž z korun trčely stříbrné pahýly větví a na kmenech se černaly dutiny. 

Jednoho dne vzpomínka na epizodu z dětství pootevřela dveře, kterými se navracíme ke svým kořenům. 

Bylo to čtvrtého léta mého života, kdy na dvorku mezi slepicemi vyrobil náš soused stejně starému synkovi dlabanou loďku z masivní borové kůry. Dodnes si pamatuji ten pozitivní vjem ze sametového povrchu na oblých tvarech při prvním doteku. Rozhořel se plamínek dětské touhy. Sousedův syn mi však loďku nechtěl dát, což mne rozbrečelo. Musel to být hodně lítostivý pláč, který přivedl k akci mojí matku. Do kusu kůry, za pomoci sedmi prstů (o tři přišla při řezání dřeva na cirkulárce) počala dlabat.  Díval jsem se, ani nedutal.

Tak jsem se tedy bez odporu nechal vést neviditelnou silou návratu. Nakoupil pár fréz s nimiž mne bavilo opracovávat dřevo. Ono to pomáhalo,…na psychiku, na vysezený zadek i ochablé svaly. Byl to čas, kdy nejlepší co můžete udělat,  je opustit svět, který je snem mnohého absolventa. 
Jsem opět u VÁS!… Dřeva.

Dnes je můj život kurzem přežití, ale jsem v něm sám sebou.

 

DSC_0061

Moje první miska, kterou jsem vyrobil ve věku deseti let, vypadá takto.

 

 

1.8.2016 Jiří Anderle